Poskakujeme a hrajeme si s dětmi pastevců. Nenarodily se na jaře, ale jsou to mláďata, stejně jako my. Trávíme dost času s lidskými dětmi i dospělými. Všichni rádi šplháme po horách a já zvláště miluji objevování nových míst. Můj bratr, sestra a já skáčeme z kamene na kámen a zastavíme se jen tehdy, když chceme ochutnat novou trávu.
Jak se paseme, zjišťujeme, že šplháme po stepích stále výš a výš. Vidíme vše kolem dokola. Vidíme jiné kozy, koně i další zvířata. Vidíme řeky i písečné duny. Obloha je modrá a tráva zelená. Mongolsko je rozlehlé. Pastevci se starají o to, abychom se vrátili domů a nevzdálili se příliš daleko.
Někdy, když je počasí chladné a noční větry vanoucí přes rozlehlé stepi, pastevci nás pustí do svého obydlí. Moje sestra to miluje nejvíc ze všeho. Má ráda teplý oheň a veškerou pozornost navíc. Lidé toto obydlí nazývají ger. Ona se schoulí v geru u lidských dětí pastevců. Starší kozy do geru nechodí. Nemyslím si, že by je někdo zastavoval, kdyby chtěly, ale starší kozy mají dost tepla. Mají ho tolik, že začínají ztrácet svou srst! Moje srst je šedá a bratrova hnědá, ale sestřina je světle béžová.
Uplynuly 2 roky a naše srsti jsou nyní dlouhé a husté. Chladná zima opět pominula a přeji si, abych se mohl zbavit tohoto těžkého kožichu, jakkoli byl měkký. Válel jsem se v trávě a třel se o vysoké kameny, ale výsledek mě zklamal. Díky bohu za pastevce, kteří vzali do rukou hřeben a česají naši srst. Stále více kašmíru se hromadí. Tak lidé říkají naší srsti, ale jen tehdy, když naše dlouhé chlupy již nejsou na nás.
Když nám dlouhá zimní srst, neboli kašmír, odpadne, jsme šťastní a cítíme na kůži chladný vzduch a začínáme se opět chovat jako mláďata. Poskakujeme a hrajeme si. Jak moc se nám to líbí! Je uklidňující být blízko pastevců, kteří nás pečují, masírují naše tělo i nohy. Tyto lidi dobře známe. Vyrostli jsme spolu. Vsadím se, že moji mladší bratři a sestry budou rády, až se jim bude česat srst, až budou starší. K lidem jsou přátelské a masáž jim možná připomene veškerý čas strávený v geru, když byly mladší.
Můj bratr, sestra a já víme, kam veškerá srst kašmírových koz putuje. Víme, že ji sbírají lidé z GOBI. Zabalí kašmír a vydají se na dlouhou cestu zpět do města, kde jej přemění v teplé měkké oblečení. Mohli jsme je sledovat na cestě, když jsme šplhali na hory. Odtamtud je vidět celý svět! A sledovali jsme kašmír, dokud jsme jej nespatřili. Nemůžeme se dočkat příštího roku, kdy nám znovu naroste náš vlastní kašmír. Chceme být vyčesáni a uvidíme, jaké krásné oblečení z našeho kašmíru vznikne!
